Říká se, že, každý z nás má osudovou cestu, která ho vede životem a staví mu do cesty zkoušky, kterými musí projít, aby docílil toho, co si předsevzal. Zůstává pak otázkou, jak moc se necháváme vést, jak moc jsme bdělí k impulsům, které nám přicházejí a jak moc jsme otevření novým výzvám. Vlastně nejen to, ale také jak moc se necháváme ovlivňovat okolím a také jak dokážeme rozlišovat, co je opravdové a co ne. A právě tyto dvě zmiňované vlastnosti, nechat se s důvěrou vést životem a mít schopnost rozlišovat pravé od zbytečného, jsou dary, které Roberta dělají čím je, profesionálním fotografem, s odlišným přístupem k focení a k životu vůbec. Všiml jsem si toho v zasedačce Energizeru, kde jsme se na závěr kampaně pro Wilkinson Sword s Robertem setkali poprvé. A dnes jsem měl možnost ho potkat zase, ale nepředbíhejme.
I v tomto případě vše začalo zdánlivě nevinně. Díky kamarádům z Tvision jsem se pustil více do focení a reportáží a jak to tak vždycky bývá, každá nová příležitost je pro mě výzva. Konečně jsem zase propadl focení, ale tentokrát jsem si říkal, že už nestačí pohrát si jen s kompozicí a že je třeba pustit se i do teorie. Fotky z mého Olympusu byly rozmazané a já začínal nabývat podezření, že s mým fotoaparátem není něco v pořádku. Přemluvil jsem kamaráda Bóďu, se kterým jsem dělal rozhovor o DIY a poprosil ho, výměnou za večeři o několik rad. Ty lilkové závitky plněné bazalkou a ricottovou nádivkou s rajčatovým přelivem, jenž jsem mu uvařil, se vyplatily. Fotoaparát byl v pořádku, nahráli jsme nový firmware a já konečně pochopil, jak pracovat se clonou, s časem, co to je světelnost a na co si dávat při výběru objektivů pozor. Mám Olympus OMD-M5 se základním objektivem 12-50mm, s možností makra a také pevný portrétní objektiv M.Zuiko 45mm 1:1.8, který jsem dostal k fotoaparátu v akci. A právě na něm mi Bóďa ukázal, co to je pevné sklo. Samozřejmě, že OMDčko není full frame a také to není Nikon, ani Canon, ale baví mě jeho rozměry a také určité barevné podání, které vnímám, že je jiné, než u obou nejznámějších značek. Svou sbírku jsem chtěl rozšířit především o objektiv M. Zuiko 17mm 1:1:8 do ulice, na momentky, a tak se pustil do hledání a zrovna v ten moment na Rádiu1 zazněla reklama na FotoŠkoda Fest a já si říkal, že výborná příležitost jak se naučit něco nového. A tak jsem se zaregistroval a prošel si nabídku seminářů a přednášek.
O festivalu jsem do té doby nevěděl a překvapilo mě, že trvá celý týden a je nabitý bohatým programem, od focení Ledních medvědů ve Špicberkách či tajemného světa hmyzu a pavoukovců, přes svícení v atelieru až po produktovou fotografii a autorského práva a licencování. To vše za 250Kč na celý týden, v krásných prostorách galerie Langhans. Bylo léto, teploty se šplhaly ke třicítce a v práci už bylo také volněji. A tak jsem na webu fotofestu, jen tak mimochodem výborně udělaném, začal zjišťovat volnou kapacitu všech čtyř sálů. Byly tři dny do festivalu a téměř všechny přednášky a semináře už byly obsazené. Zaregistroval jsem se alespoň na těch pár volných a vyrazil do centra Prahy. První kurz byl věnovaný „Low & High Key“ a aby mi nic neuteklo, posadil jsem se do první řady vedle atraktivní slečny a netrvalo dlouho a dal se s ní do řeči. „To nevadí, že kurz je zaplněný, vždy se tu najde nějaké místo.“ Dozvěděl jsem se vzápětí. „Vy jste tu asi poprvé, že?“ Soudě na rozdíl od ní, to byla pravda a v ten moment jsem netušil, že na „náhodné“ setkávání s ní příští dny nebude nouze. O semináři jsem řekl i kamarádovi Robinovi a tak se začátek června stal naším prvním festivalovým týdnem v tomto roce, kdy jsme po práci upalovali na Fotofest a vstřebávali nové informace. S blížícím koncem náš pobyt na semináři byl stále četnější a já si tak vyzkoušel jak fotit kudlanku a makro, jak kreativně natáčet video s Nikonem 1, jak fotit reportáž, jak zpracovávat soubory RAW… co vám budu povídat. Mé znalosti o focení se za týden zlepšily tak o 400%.
A nebylo tomu jinak ani v pátek 5. 6. Kdy jsem se přihlásil na seminář „Jak si vybavit vlastní fotostudio“, ze kterého se vybarvila celkem zajímavá předváděčka systémových blesků od firmy Fomei. Rozhodně vám doporučuji podívat se na video dopravního podniku České Budějovice, které mě totálně dostalo. Prostě ten slowmotion a dokonalá akce pracovníků dopravního podniku, jen tak mimochodem v mém krajském městě, byla neuvěřitelná podívaná a také velká inspirace.
Všudypřítomné vedro mě však vyhnalo na dvůr, kde kromě příjemného posezení s přilehlou kavárnou, skrze kterou vedla cesta do sálů, zurčilo vřídlo vody, jehož vlhkost alespoň trochu zpříjemňovala tropický vzduch, prolnutý pachem grilovaného masa. Konečně jsem měl čas zavolat Robinovi a zeptat se ho, jestli dorazí. Nemohl. Za půl hodiny mi začínala další přednáška o focení v Asii, chýlilo se k páté, ale po náročném dni jsem byl rozhodnutý ji pro tentokrát oželet. Stále telefonuji a dívám se skrze okna do sálu číslo 1, který už byl téměř zaplněný. „Copak je tu za přednášku?“ Pomyslel jsem si a čtu „Portrét a akt, aneb vše co potřebujete vědět. Robert Vano“. V ten moment bylo rozhodnuto. O pět minut později sedím ve třetí řadě a těším se, že konečně Roberta uvidím v praxi.
Robert seděl u notebooku, bylo málo po páté, s organizátory dolaďoval technické detaily s připojením projektoru a netrpělivě se díval na hodinky: „Tak jsem se ptal organizátorů, od kdy mám začít. A oni mi řekli: „Chvilinku po páté,“ začal zamyšleně a pokračoval, „a já a co to je chvilinku po páté? To je zvláštní, jak v dnešní době, není v lidech smysl pro čas.“ Zahájil přednášku a já věděl, že to bude stát za to. Robert pokračoval vyprávěním o svém dětství, jak ho nechuť jít na vojnu dostala až do Ameriky, kde začal s podřadnými pracemi, tedy do té doby, než dostal ke slavnému fotografovi Horstovi. Fotil pro Armani, Elle, Versace, Vogue, Bazaar, Donna, Seventeen, Mademoiselle, Gucci, Pucci, Capucci. Jeho vyprávění bylo poutavé a tak jsem zapnul záznamník a díky tomu, vám můžu přinést i několik zajímavých témat z jeho přednášky, které by byly zapomenuty.
„Já se snažím vzít z toho nového, jen to nejlepší,“ pokračoval Robert, „pracoval jsem s japonským fotografem Hiro a co se mi na Japoncích líbí, zachovávají si vlastní kulturu. Nejsou jako my, že všechno vyhazují a kupují si nové věci. Tím věčným obměňováním věci ztrácejí duši. Tak je to i s fotografováním. Já pořád dělám všechno ručně. I když se s vývojem digitální techniky a zaniknutím filmu vše zpřístupnilo každému, na internetu všechno nenajdete, nenajdete tam emoce.
Dnes si nakoupíte papíry, vytisknete si fotky na tiskárně a oni vám říkají, že vydrží dalších 300 let, což je velká lež. Já také tisknu na tiskárně, ale pro modelky, ony za pět let budou staré a nepotřebují, aby jim fotky vydržely dalších 100 let, když jdou v pětadvaceti do důchodu. Ale když vám někdo dá sto tisíc za vaší fotku, tak nechce, aby vybledla. A to je velký alarm, především pro galerie, které musí řešit, zdali nové technologie nabízejí dlouhou životnost. Když si koupíte fotografický papír a vyndáte ho z krabice, najdete u něj malý letáček, který nikdo nečte, kde je napsáno, že vám papír vydrží 300 let, pokud ho uchováte ve tmě s vlhkostí 60%. Ale nikdo nedá sto tisíc, aby měl obraz pod postelí a ještě udržoval vlhkost, aby mu zplesnivěly zdi. Na druhou stranu mi jeden student řekl, že prodává sérii fotek také za sto tisíc, s tím, že když vyblednou, tak si je zákazník může vytisknout znovu, protože k nim přikládá i CD. Myslím, si že jsme všichni z profese, tak to řeknu. Ne každý má dvacet tisíc na platinu nebo ruční fotku, řeknu si kolik a upozorním ho, že to může vyblednout a on se může rozhodnout. Pan Horst říkal, že musíme být čestní a že se to nemusí každému líbit, ale určitě znáte citát „You win some, or you loose some, you cry a little and you smile love you, that´s a way of life.“ Takže to znamená, že jednou brečíme, jednou se usmíváme, jednou jsme smutní a jednou veselí a to je život. Kdybychom byli pořád smutní tak je to tragédie a kdybychom byli stále veselí, tak nás dají do Bohnic.
Jediné co portrét potřebuje, jsou emoce. Hlavně u žen, ty byly dříve tak emoční, hysterické a čím se ženy dostávají více do managementu tím, je to horší. My chlapi se máme ještě dobře, pořád chodíme do práce, nevaříme, nepereme, nerodíme děti a nevodíme je do školy, ale žena musí dělat všechno a ještě pracovat. Takže se stávají ráznými. Jednou jsem fotil jednu paní, která byla vysoká manažerka v Siemensu a ona přišla v krásném kostýmku, tak jak je mají hlasatelky na ČT1. Já jak jsem malý, používám dvě židle, abych se se mohl dívat přímo do očí, ale když si paní sedla, hned jsem věděl, že to bude průser. Otočila si židli tak, že jsem viděl jen její profil. Nemohl jsem jí hned říct, ať se dívá na mě. Co si chce dát do profilu za fotku, když se dívá z okna? Šéfka Siemensu, musí mít oční kontakt, když vede lidi. A tak jí říkám, jestli se může podívat také na mě a ona mi povídá: „Můžu, ale ne dnes.“ Co to je za emoce? „Řekli mi, že tato strana je lepší.“ Odpověděla. A já oponoval: „Podívejte se na mě, vypadáte ze všech stran dobře.“ „Ne já musím vypadat seriózně.“ Trvala na svém. „A kdo vám to řekl? Vždy je hezké se dívat na někoho, kdo se usmívá.“ A tak ji říkám, že uděláme všechny strany a pak si vybereme společně. A ona nic. A tak jsem na ní tak zařval, lekla se a rozbrečela a já jsem cvakal a cvakal. Nakonec si z těch fotek nevybrala žádnou, ale já je mám všechny a je z nich cítit, že je v bolesti. Musí být, myslí si, když je manažerka.
U pana Horsta jsem zůstal čtyři roky a naučil jsem se toho moc. Když jsem se ho tenkrát ptal, kdy budu slavný, odpověděl mi, že za 60 let. A já jestli by to nešlo dřív? Ale ano, udělej velkou fotku a červenou. A od té doby dělám malé fotky. Protože pan Horst říkal, že člověk dostává krásné dárky v malém balení. A ty velké ty jsou jen proto, abychom někoho ohromily.
Dále nás zasvětil, jak pracuje se světly v atelieru a vysvětlil jak správně používat rámování, tak aby fotky v galeriích vypadaly dobře. Čas pokročil, dávno jsme překročili rozsah přednášky, ale mnoho lidí zůstávalo v sále a tak Robert dal prostor pro otázky. Dodatečně jsem mu položil tyto čtyři:
O: Roberte, můžeš nám říct, na jaký fotoaparát a objektivy fotíš nejraději a proč?
R: Fotím na starou Koniku rok 1963 format 4X5 palců, objektiv 50mm a 85, clona 1.4, protože fotím lidi a 50ka je základní objektiv
O: V dnešní době je velmi populární focení ve stylu Glamour, co si o něm myslíš, v čem se liší od tvého způsobu práce s fotografováním modelů a modelek?
R: O Glamouru si nemyslím nic. Maminka říkávala, že když nemůžeš říct něco hezkého, tak by člověk neměl říkat nic. Nevím, čím se liší moje fotografování od jiných, s nikým neporovnávám. Fotím pro sebe, jak to umím.
O: Máš nějaké sny, které bys chtěl realizovat?
R: Mám jeden sen, až budu starý, tak bych chtěl být permanentně v Metropolitan muzeu.
O: Co bys doporučil začínajícím fotografům, kterým učarovalo kouzlo fotografie?
R: Začínající fotografové, ať máte pořád nabité baterky.
A blížíme se k závěru a já musím přemýšlet nad povídáním Roberta Vana o fotografování a snažil se najít paralelu s muzikou. Focení je mnohem jednoduší, nepracujete v reálném čase, je statické, stačí zmáčknout poušť a naučit se spousty teorie a je to. S rozvojem techniky, automatického nastavování téměř všeho, zvyšujícím se ISO a také s lepšími stabilizátory dostáváte do rukou silný nástroj a s ním i dobré výsledky. A to je tak trochu nebezpečí u focení. Ženeme se za kvalitou, za ostrostí, ale přestáváme si uvědomovat, že fotit znamená hlavně umět se dívat. Do jaké míry se na výsledné fotografii zrcadlí můj záměr? Robert Vano rozhodně ví co dělá, stejně jako ví, co dělat nechce. A k tomu je třeba umět správně rozlišovat. Jak moc jste sami sebou, když vás ovlivňuje okolí? A jakým způsobem ovlivňujete vy svět kolem vás?
Nicméně, celý FotoŠkoda Fest byl výbornou oázou uprostřed rozpáleného města a navíc velkou inspirací. Děkuji organizátorům a také všem přednášejícím, že šli až na dřeň. Naučil jsem se dost. Díky moc a těším se zase za rok.
Další fotky z FotoŠkoda Festu najdete v galerii Vibesu ZDE
All images are under copyright © Ondrej Riha